Je to tak, a pořád víc se přesvědčuji o tom, že děti si nedarují ani Ň. Kontrolují si množství toho či onoho a pořád chtějí vyrovnávat. Množství triček, polibků, společně stráveného času. Na minutu moje holky přepočítávají, se kterou a kde jsem. A v zájmu spravedlnosti – je třeba mít životy v rovnováze.
Vrátím se ale na začátek příběhu. Moje holky mají pocit, že jedno jablko je sladší než jiné, tedy to, které jedné či druhé nebo třetí vyndám z ošatky. Hlídají si, že jsem s jednou venčila častěji v uplynulém týdnu. Nebo že procházka trvala se psy dvacet minut, a s nimi venčení bylo jen pětiminutovkou, během které se holčičí věci probrat nedají. A pozor, v tisícovce dalších příběhů a porovnávaček tohoto typu se objevil další. Nejstarší dcera dostala jako dárek pod stromeček voucher na kosmetické ošetření. Vybrala si ho, s ohledem na uzamčené jaro, teprve nedávno.
Moc jí to po Junior ošetření v Institutu Orlane slušelo, byla nadšená, cítila se skvěle. Já taky, protože jsem měla radost z toho, že se Ježíšek opravdu strefil. Jenže pozor. Po týdnu přišla dcera další, s tím, že je to nespravedlivé, protože dárky už jsou promlčené a že ona nemá žádný takový, který by mohla čerpat po půl roce. Chytře jsem vymyslela, že má narozeniny za dva týdny, tak tedy dostane dárek podobného ražení s několikadenním předstihem.
Návštěva Institutu Orlane proběhla, stejně jako kosmetické ošetření Junior. A i druhý teenager byl spokojený. Koneckonců, skóre je vyrovnané. U večeře se holky předháněly v líčení zážitků, největším highlightem celé péče bylo precizně upravené obočí. Prakticky si přepočítaly brvy, zkontrolovaly přesný tvar a uhodily na mě, kdy jdou tedy znovu, protože paní, která je měla na starost, radila, doporučovala a navrhovala… A ony to musí dodržet, dojít se nechat zkontrolovat, a hlavně, obočí si nechat upravit…
Napadlo mě geniální řešení a přednesla jsem ho hned u večeře. Ne to, že se z Institutu Orlane a jeho návštěv stane další ze stovek samozřejmostí, ale bude to jinak: Kdo pravidelně vyndává myčku, může na péči. Ta, která ikskrát vyvenčí bez řečí Velkou i Malého, má plusové body a návštěva Institutu je najednou v dohledu. A kdo se nesnaží, zkrátka nejde.
Holky na mě koukaly, dokonce se jedna z nich odvážila nadnést, že dětská práce je u nás nezákonná. Druhá ji kopla do kotníku a souhlasila. Že je to fér řešení a že si namalujeme tabulku.
Nejsem tabulkový typ, nechala jsem na nich, jak si budou kontrolovat, kdo a co dělá. Jedno vím ale jistě. Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. A já věřím, že moje holky si způsoby, jak se do Institutu na péči pravidelně dostat, najdou.
(To víte, že nakonec obě chodit budou pravidelně, nakonec i ta třetí – ale hlavně jim to neříkejte, prosím, moje plány by vzaly za své…)
Foto: Pexels.com, Andrea Piacquadio