Mám dcery. Tři. Pokud chci, aby se o sebe uměly starat, rády četly, jedly zdravě a další, musím jim to ukázat. Reklamy v tomto případě totiž nefungují.
Pravdou je, že v okamžiku, kdy se za mnou dcery chodily poradit, jestli si mají koupit tu či onu řasenku, která na ně mrkla na Facebooku, nebo zda je lepší dát si těstoviny, nebo mít hlad – to proto, aby byly štíhlé a líbily se Pepíkovi, Honzíkovi, Michalovi ad., mi došlo, že je načase nezavírat se v koupelně, nejíst za pochodu a neschovávat rozečtenou knihu pod postel s tím, že ji dočtu, až dcery usnou a já se budu moci soustředit.
Tak to totiž nefunguje. Odjakživa tvrdím, že moje holky mohou všechno, když se se mnou o věcech budou bavit. Problém je, že pokud s nimi nesdílím svůj život, nemáme společná témata – proto ty otevřené dveře. Takže když se odličuji, před odchodem do sprchy, probíráme nejen postup daného rituálu, ale také to, s kým by chtěly na rande, co si pustí na Netflixu a jestli u nás bude spát Terezka nebo Barunka.
Kromě povídání, sdílení, zkrátka kontroly mamky v koupelně, takže chvilku sama pro sebe už tedy opravdu nemám ani náhodou, vím, že odezírají mé pracovní postupy. Stejně jako ony vědí, že home office neznamená flákat se u televize. Jdu jim příkladem a dcery sledují, jak se správně odlíčit, kdy se nanáší olejíček, jaký přípravek na pleť patří, a jaký nikoliv. Výchova sdílením se to myslím odborně nazývá a je to perfektní způsob, jak svým následnicím ukázat, že dokonalá pleť není zadarmo – stejně jako znalosti, rozhled i pracovní výsledky. A že je nezbytné vše dělat s radostí. Protože činnosti vykonávané z povinnosti nenávidím. Také to je třeba dětem vysvětlit. Aby se orientovaly ve světě, do kterého za pár let vběhnou jako starší teenageři po hlavě. Bylo by dobré, kdyby alespoň nějaké základy měly. Základy pro přežití.
Netvrdím, že je stěžejní, aby věděly, jak se líčit a odličovat, na druhou stranu – tajemství výroby vakcíny na ještě neobjevenou chorobu jim předat nemůžu, takže je dobré začít alespoň někde. Když to vezmu velmi zjednodušeně, s porcí sebevědomí, sebelásky, ale také empatie, s čistou a zdravou pletí, kamarádkou-knihou a vědomím, kdy je čas pro povinnost, a kdy pro radost, se v životě neztratí. Také když budou pravdomluvné a odhalí i lež skrytou v reklamě.
Právě to jsou drobnosti, které považuji za nezbytné při výchově. Asi se mi i daří. Starší dcera mi chodí na knihy, prostřední odhaluje falešné e-shopy, kde se lže a nedodává slibované zboží, a nejmladší dcera? Ta se učí, pracuje a kontroluje, jestli má správně nanesený výživný krém na rty, hlídá mě, abych se po sprše namazala tím či oním. Kontroluje, eviduje, zkouší. Miluje textury krémů Orlane…
Tedy upřímně, dětské prstíčky v mých luxusních kelímcích mi občas vadí, na druhou stranu, když si pak dcera nejstarší v jiném obchodě vybírá alternativu pro péči o pleť, máme hlídače, který přesně doplní deset důvodů, proč bychom jinou značku než Orlane na koupelnovou poličku vpouštět neměly. Většinou jí dáme za pravdu. Proč měnit něco, co funguje skvěle, že?
V každém případě je jasné, že se výchova ukrývá v detailech. V tom, že děti napodobují své rodiče. Když dostanou šanci.
Protože platí, že příklady táhnou. I proto je občas dobré nechávat otevřené dveře.
Foto: Pexels, Andrea Piacquadio