Tvrdí vám partner, kamarádky, kdokoli, že se líčíte moc, málo, případně jinak, než je zvykem? Nebo také to, že používáte pěsticí kosmetiky víc, než je zdrávo? Kašlete na ně a dělejte si věci po svém. Tak je to totiž správně.
Moje babička mi vždy říkala: „Klárko, nikdy nevzdávej péči o sebe sama. A dělej jen to, co sama uznáš za vhodné. Podívej třeba na mě, jak jsem dopadla. Líčím se tajně a do Tuzexu si pro krém jezdím také jen s výmluvou, že musím na kontrolu do nemocnice… Tak žít opravdu nechceš.“
Naše rodinná historie totiž začala v roce 1945. Děda se s babičkou seznámil, když jako partyzán u Příbrami telefonoval přes ústřednu kamsi, neboť mobily neexistovaly. Pak už nevolal, aby předal depeše, ale aby slyšel její hlas. Nakonec, to už bylo po válce, ji pozval na schůzku. K remízku.
Babička se doma líčila, snažila se vypadat jako Adina Mandlová – a dorazila pozdě. V okamžiku, kdy děda už od remízku odcházel, ale ještě se naposledy otočil, aby zkontroloval, zda babička s půlhodinovým zpožděním přece jen nedorazila… Dorazila. Nalíčená, dokonalá. Za dva měsíce byla svatba a děda vždy tvrdil, že ho ono otočení stálo šedesát let života. S nadsázkou a láskou.
Ovšem první, co v manželství udělal, bylo to, že babičce líčidla vyhodil. S tím, že je krásná jako Zdenička, ne jako Adina. Babička to z lásky pár let vydržela, ovšem já si ji pamatuji už jen jako noblesní, vždy upravenou dámu, která dokonce i slípkám sypat šla jedině dokonale upravená… Jak je to možné, když o líčidla přišla? Jednou mi ukázala tajnou krabičku, kterou měla schovanou za zimními klobouky, a vždy, když děda odešel, tak se líčila. Dbala na sebe, a i když u rodinného stolu tvrdila, že se maže Indulonou, používala vždy krémy z podloudného dovozu, později z Tuzexu. Byť tehdy nepanoval takový strach ze stáří a vrásek jako dnes, měla jasno v tom, že stárnout se bude pomalu, elegantně. A jakmile to bylo možné, objevil se v její kouzelné krabičce první přípravek Orlane, pak druhý, následně další. V Tuzexu získaný, jak již bylo řečeno v úvodu.
Maminka tu značku používala také. Ovšem ona si své skvosty vystavovala na prvorepublikovou toaletku po své babičce. Šetřila jimi, ale přesto bývala vždy krásná. Dokonale upravená a pro mě důkazem, že i v těžkých dobách se vyplatí pečovat o sebe.
Asi jsem zdědila jejich gen marnivosti. Kdyby mi propriety pro dokonalý make-up někdo zabavil, zničila bych ho. A dělala si dál věci tak, jak je cítím sama. Co je totiž pravdivého na tom, že nejlépe vypadáte nenalíčená, když vy se tak necítíte? Proč se o sebe nestarat, když po tom bytostně toužíte? Abyste udělala radost někomu jinému? A není to tak, že byste měla radostí zásobovat především sebe? V každé době a za všech okolností?
Ovšem historie se opakuje: Už dnes přítel jedné z mých dcer tvrdí, že vypadá nejlépe nenalíčená… Asi mu budu muset vysvětlit, že tohle mužské uvažování v naší rodině neakceptujeme. Protože jako silné ženy si věci děláme po svém.
Zkuste to také tak!
Mimochodem, značka Orlane je vám k dispozici. Včera, dnes i zítra.
Foto: Pexels, Maria Orlova